Devátá ústavní stížnost č.j. IV.ÚS 3238/16 podaná dne 28.9.2016 odmítnutá dne 10.10.2016 pro písařskou chybu

Ústavní soud České republiky
Joštova 8 660 83 Brno 2
e-mail: podani@usoud.cz

Jednou!

Stěžovatel: Dušan Dvořák, nar. 12.1.1962, 798 55 Ospělov 6

právně zastoupen
Pavlem Andrlem, advokátem IČ: 73630691
se sídlem Kratochvílova 624/43,
750 02 Přerov zapsán u ČAK v Praze
pod evidenčním číslem 13943
ID datové schránky eig7hmq

Účastník řízení:
Nejvyšší soud
Krajský soud v Brně
Okresní soud v Prostějově
trestní řízení


Ústavní stížnost podaná v záchovné lhůtě proti usnesení Nejvyššího soud sp. zn. 6 Tdo 323/2016 ze dne 31.5.2016, proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 5 To 317/2015, ve věci rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26.05.2015, č.j. 3 Nt 1151/2014-411

Přílohy:
- plná moc - usnesení Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 Nt 1151/2014 ze dne 26. 5. 2015
- usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 317/2015 ze dne 14. 10. 2015
- usnesení Nejvyššího soud sp. zn. 6 Tdo 323/2016 ze dne 31.5.2016
- dále dle textu

Není stanovena poplatková povinnost.

I.

1. Usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 317/2015 ze dne 14. 10. 2015 byla dle § 148, odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná stížnost proti usnesení Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 Nt 1151/2014 ze dne 26. 5. 2015 o ochranném opatření ve formě zabrání věci podle § 104 odst. 1 trestního zákoníku. Toto tvrzení navrhuji prokázat usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 317/2015 ze dne 14. 10. 2015, usnesení Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 Nt 1151/2014 ze dne 26. 5. 2015.

2. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém navrhoval, aby dovolací soud usnesení obou instancí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení. Dovolací soud však dovolání stěžovatele odmítl usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 333/2016 ze dne 31.5. 2016. Toto tvrzení navrhuji prokázat usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 333/2016 ze dne 31.5.2016.

3. Dle § 72 odst. 1 písm. a), zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, se stěžovatel rozhodl využít svého ústavně zaručeného práva k podání ústavní stížnosti z důvodu, že pravomocnými usneseními obecných soudů, jak jsou vpředu označeny, bylo porušeny jeho základní práva a upřeny svobody zaručené ústavním pořádkem.

4. Ve věci stěžovatel namítá, že výše označené soudní orgány porušily ústavně zaručené právo stěžovatele zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo vlastnit majetek, vlastnickému právu každého přisuzuje stejný zákonný obsah i ochranu a jeho nucené omezení připouští pouze ve veřejném zájmu a na základě zákona, jakož i legitimní očekávání nabytí majetku.

5. Dále stěžovatel namítá porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), kdy soudy současně s tím nedostály ani své ústavní povinnosti uložené jim článkem 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., a to ve spojení s právem na spravedlivý proces garantovaný ve čl. 6 odst. 1. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“).

6. Byť si je stěžovatel vědom konstantní judikatury Ústavního soudu, který dlouhodobě zdůrazňuje, že „Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva, věcné nesprávnosti či nerespektování jednoduchého práva ani k nápravě zjevných chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není“ (k tomu srov. nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 512/12, nález sp. zn. IV. ÚS 2040/12), tak je stěžovatel zároveň přesvědčen, že došlo k tak závažnému porušení práva na spravedlivý proces a dalších jeho základních práv a svobod, že není možné dosáhnout sanace jiným způsobem, nežli podáním ústavní stížnosti.

7. Podle judikatury Ústavního soudu v obdobných věcech, „může-li mít evidentní pochybení obecného soudu důsledky pro výsledek řízení, nemůže Ústavní soud rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí z hlediska článku 36 odst. 1 Listiny a v této souvislosti musí zvažovat dosah ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 750/06 ze dne 6. 6. 2007 (N 93/45 SbNU 335), odst. 11., sp. zn. II. ÚS 2411/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 28/52 SbNU 275), sp. zn. II. ÚS 3170/09 ze dne 7. 10. 2010 (N 208/59 SbNU 57), nález sp. zn. IV. ÚS 2040/12 ze dne 12. 12. 2012].“

8. Na základě výše uvedené předešlé judikatury Ústavního soudu je stěžovatel názoru, že Ústavní soud je v tomto případě povolán k odstranění závažných pochybení rozhodnutí obecných soudů na bázi porušení ústavních předpisů, když je přesvědčen, že jeho ústavní stížnost nemůže být zjevně neopodstatněná a vyžaduje sofistikované vyjádření Ústavního soudu.


II.
1. Jedním z klíčových bodů celého případu stěžovatele je neexistující zákonná úprava pro stanovení postupů při zjišťování obsahu THC v rostlinách konopí, a to ve vztahu k postupům OČTŘ, které jsou do značné míry projevem libovůle, byť se jedná o naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu. Že v této věci zcela chybí judikatura a výklad, byť výsledky obsahu THC v konopí dle odlišných vzorků k měření mohou být až 100 násobně odlišné, konstatoval dne 21. 4. 2016 č. j. Zin 38/2016 i předseda Nejvyššího soudu, avšak k tomuto a k dalším napadaným skutečnostem se Nejvyšší soud vůbec nevyjádřil. Takové jednání je pak v rozporu nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, které určily, že soud povinen náležitě odůvodnit své rozhodnutí.

2. Definice konopí je také v rozporu se základními zásadami trestního řízení. Totiž zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v § 2, písm. f) používá tři zcela odlišné definice konopí, z čehož se mimo jiné odvíjí i způsob měření THC, kdy zákon definuje rostlinu konopí a) jako kvetoucí vrcholík, b) plodonosný vrcholík a c) celou nadzemní část rostliny z rodu konopí, jejíž součástí je vrcholík.

3. Z každé části rostliny však lze dojít k extrémním rozdílům účinné látky, což je doloženo nákladnou srovnávací studií Open Royal Academy, kterou prováděl znalec doc. RNDr. Peter Ondra, CSc.

4. Je třeba se tázat, zdali zmíněná definice naplňuje zásadu nullum crimen sine lege certa, resp. zdali je takové vyjádření dostatečně určité a podrobné, aby jednající neměl pochybnosti o tom, kdy a za jakých podmínek se jeho chování stává trestným.

5. Totiž z definice konopí lze dospět ke třem různým závěrům, co je to konopí, a podle tohoto závěru je možné dále postupem, kterým se zjišťuje obsah THC, dovodit, že lze ve výsledku dojít k úplně rozdílným závěrům o obsahu THC v jednotlivých částech rostliny, protože v kvetoucím nebo plodonosném vrcholíku konopí je nejvyšší koncentrace THC, stonek a kořen obsahují mnohem méně THC než vrcholík (květ), když tento rozdíl může být i stonásobný (!).

6. Dalším problém je i nejednotnost postupů příslušných expertních orgánu pro měření obsahu THC v konopí v rámci trestního řízení, čehož je důkazem sdělení ředitele Kriminalistického ústavu ze dne 31.1.2013 č.j. KUP-1803-1/ČJ-2013-2303MR, že OČTŘ měří obsah THC podle toho, k jakému účelu jej kdo pěstuje, že OČTŘ neměří dle trestní definice konopí dané do 5.1.2012 nařízením č. 455/2009 Sb., ale dle § 2 písmeno d) ZoNL (bez uvedení konkrétní ze tří odlišných definic), protože vládní nařízení č. 455/2009 Sb. určené pro trestní právo je podzákonná norma! Závěrem tak je, že v každém kraji se konopí měří jinak, což je opravdu nepřípustné a je nutno takové postupy označit za nezákonné a za projevy libovůle.

7. Nadto, všechno poměrně komplikuje i evropská úprava, Nařízení Komise (ES) č. 1122/2009, kteréžto představuje obecně závazný, přímo aplikovatelný předpis, podle kterého je nutno postupovat při zjišťování obsahu THC v konopí. Na tom nic nemění charakter nařízení, který se zaměřuje na úpravu určité oblasti, avšak nabízí zcela zjevně zákonnou resp. dokonce zákonu nadřazenou metodu, která umožňuje zjištění obsahu THC v konopí, přičemž tato metoda je obecně závazná, a to díky úpravě pomocí aktu obecné povahy, závazného ve všech svých částech a bezprostředně použitelného v každém členském státě. Na okraj je třeba vyzdvihnout skutečnost, že v metodice je určeno množství, místo a doba sběru, charakter směsi k měření a jeho určení, limitní termín zrání atd.

8. Je nezbytné doplnit, že dochází-li k měření THC, mělo by případné zjištění o obsahu THC být ověřitelné, resp. přezkoumatelné, neboť dochází k naplnění formálních znaků trestného činu. Avšak postupuje-li se bez jednoznačného a závazného popisu vzorku – části konopí, která se má měřit, tak o přezkoumatelnosti tohoto pokusu (měření THC) je nutno silně pochybovat. Při měření THC je pak možné dojít k zcela odlišným závěrům o obsahu THC, jak ostatně dokazuje i výše zmíněné vyjádření ředitele Kriminalistického ústavu, který konstatuje, že obsah THC se měří podle toho, k jakému účelu jej kdo pěstuje, i toto zřejmě nenaplňuje výše zmíněnou ústavní zásadu.

9. Nepochybně tak otázka, zda tyto rostliny konopí jsou či nejsou opravdu škodlivé (z hlediska obsahu THC), zda je správně naměřeno množství THC v rostlinách, zda je opravdu správně použit způsob, jakým se stanovuje množství THC v té které rostlině, zda jsou tyto závěry správné, výpočet je správný a je k tomu použita správná právní norma, představuje kruciální problém v rámci zmíněného trestného činu a nelze jej podceňovat. Nadto, je oprávněným požadavkem nejen stěžovatele, ale i celé společnosti, aby postupy pro zjišťování trestní odpovědnosti bylo naprosto a vždy jednotné.

III.
1. Další klíčovým problémem je poměrně zvláštní postup Nejvyššího soudu, neboť tento se nikterak nevyjadřuje k námitkám stěžovatele týkajících se skutečnosti, zdali konopí je či není prekurzor, a to i když stěžovatel v podaném dovolání poměrně rozsáhle argumentuje a vysvětluje, proč konopí prekurzorem nemůže být.

2. To by snad nebylo samo o sobě natolik zvláštní, byť to lze považovat za zásah do práv stěžovatele, nicméně je třeba v této souvislosti zhodnotit dosavadní praxi dovolacího soudu, který rozhodnutím ze dne 23.7.2006 sp.zn. 3 Tdo 687/2006 určil, že konopí není prekurzor, na což navázal i Ústavní soud nálezem sp.zn. II. ÚS 254/08 z 18. 11. 2008, a to proto, že pěstování konopí není výroba drog „protože konopí je již samo o sobě omamnou a psychotropní látkou, není pěstování konopí samo o sobě výrobou drog.“

3. Nejvyšší soud však rozhodnutím sp.zn. 8 Tdo 1231/2011 bez důkazu ve spisu a rozsudcích a v naprostém rozporu s jeho předchozí praxí rozhodl, že stěžovatel vyráběl z konopí THC (a porušoval § 15 písm e) ZoNL) a rozhodl, že konopí je prekurzor. Žádný takový důkaz, že stěžovatel vyráběl THC, však neexistoval a okresní, ani krajský soud toto neuvedl v rozsudcích.

4. Pokud jde o přírodovědný důkaz, že konopí není prekurzor, toto rovněž uvádí soudně znalecký posudek Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 10. 8. 2015 č. 1/1- 2015 podepsaný prof. RNDr. Zdeňkem Dvořákem, DrSc., Ph.D. a schválený děkanem fakulty prof. RNDr. Ivo Frébortem, CSc., Ph.D. Tito znalci rovněž potvrdili studiemi doložená tvrzení znalců doc. RNDr. Petera Ondry, CSc. a doc. Lumíra Hanuše, DrSc. o zcela odlišném obsahu THC v odlišných vzorcích – částech konopí, což je uvedeno společně na http://univerzitapalackeho.blogspot.com/


IV.

1. Obecné soudy se nijak zvlášť nezabývaly otázkou okolností vylučujících protiprávnost, a to přípustného rizika, která však hraje poměrně významnou roli. Nepochybně hodnocení, zda došlo k naplnění okolnosti vylučujících protiprávnost, není otázka, kterou by se měl zajímat Ústavní soud, nicméně v daném případě dochází zásahu do základních práv a svod tím, že obecné soudy tento institut nedostatečně posoudily.

2. Dále, otázku výzkumu a přípustného rizika jako okolnost vylučující protiprávnost dle § 31 trestního zákoníku je nutno spojit se závěrem, že ochranné opatření bylo uloženo v rozporu se zákonem.

3. Problematiku výzkumu a přípustného rizika jako okolnost vylučující protiprávnost, tedy faktický střet těchto dvou práv, kdy je v důsledku definovaného jednání vyloučeno trestněprávní, resp. protiprávní hodnocení tohoto jednání, je třeba dle názoru stěžovatele vyložit a aplikovat na jeho případ. Otázka protiprávnosti jednání je totiž základním předpokladem pro vydání ochranného opatření zabráním věci.

4. K prokázání toho, že jeho jednání nebylo protiprávní, navrhoval stěžovatel řadu svědků. Soudy obou instancí však navrhované důkazy neprovedly. Navrhování svědci se měli vyjádřit mimo jiné k výzkumu stěžovatele, k povaze pozitivních léčebných účinků konopí, k případné škodlivosti konopí a k nesprávnému způsobu měření obsahu THC v konopí.

5. Je třeba připomenout, že existují oblasti lidských činností, ve kterých je možno hovořit o riziku, resp. ve kterých je nutné činit důležitá rozhodnutí. Podobně je tomu i v oblasti výzkumu, který prováděl stěžovatel, jelikož je celosvětovým trendem uvolňování regulace spojené s pěstováním konopí. Ze strany tuzemských zákonodárců však doposud nejsou činěny vstřícné kroky k nižší regulaci na trhu s léčebným konopím, avšak stěžovatel je přesvědčen, a to na základě dnes již obecných znalostí, ale rovněž na základě celé řady prokazatelných výzkumů, že konopí má pozitivní účinky pro lidské zdraví.

6. Soudy se proto měly v rámci posuzování přípustného rizika zabývat otázkou škodlivosti vydaných rostlin, měly zkoumat, zda je správně zvolena metoda výpočtu THC v rostlinách, měly zkoumat povahu jednání stěžovatele, tj. zda se jednalo o výzkum, který vylučuje protiprávnost, či trestnou činnost. K tomuto všemu se měli odborně vyjádřit navržení svědci, které soudy odmítly vyslechnout s odůvodněním, že je to nadbytečné.

7. Nezbytné je uvést, že i dle zákonné definice jsou omamné a psychotropní látky nebezpečné jen za určitých okolností, nikoliv vždy: Omamnými a psychotropními látkami jsou takové látky, u kterých vzniká nebezpečí chorobného návyku nebo psychických změn nebezpečných pro společnost nebo pro toho, kdo je opakovaně bez odborného dohledu používá, a jsou uvedeny v seznamech těchto látek [srov. § 2 písm. a) cit. zákona č. 167/1998 Sb., dále srov. přílohy č. 1 až 7 k tomuto zákonu.

8. Je tedy zjevné, že soudy prvního a následně i druhého stupně stěžovateli neumožnily prokazovat, že jednal v souladu s § 31 trestního zákoníku, kdy pěstoval a zpracovával konopí, a to z důvodu výzkumu a pro léčebné účely, byť splnění podmínek přípustného rizika jako okolnosti vylučující protiprávnost je objektivně nanejvýš pravděpodobné, přičemž stěžovatel je o splnění těchto podmínek přesvědčen.

9. Bez vědecké a výzkumné činnosti stěžovatele by nemohlo docházet ke zkoumání jednotlivých druhů rostlin konopí a jejich pozitivních zdravotních účinků, přičemž právě bez těchto výzkumných kroků by nemohlo dojít k vědeckotechnickému pokroku. Již výše byl zmíněn celosvětový trend, tudíž je velmi pravděpodobné, že konopí se dříve či později bude ve větší míře využívat k léčebným účelům.

10. Kromě jiných podmínek přípustného rizika je třeba vyzdvihnout právě skutečnost, že stěžovatel všechny kroky nečinil za vidinou ekonomického zisku, nýbrž to činil v duchu užitku celé společnosti. Neměl v úmyslu distribuovat konopí na černém trhu k šíření toxikomanie, nýbrž za účelem výzkumu pozitivních vlastností rostliny konopí nikoli obsahu THC. Tudíž hrozící škoda, která by zde mohla vzniknout byla minimální, lépe řečeno téměř nulová.

11. Od vědeckých poznatků, na kterých je postavena trestnost pěstování konopí se stěžovatel odchýlil, jelikož normovaný stav vědeckého poznání byl již prokazatelně překonán. Pěstování konopí nenarušuje právem chráněný zájem na ochranu společnosti před toxikomanií, pokud je pěstováno a zpracováváno odborným způsobem a zároveň používáno na výzkum a léčbu. Zde je společenská prospěšnost léčebného konopí mnohem vyšší, než případná míra rizika.

12. Soud prvního stupně však konstatuje, že: Otázka léčivých účinků konopí, zda se jedná o rostlinu škodlivou či nikoli, není otázka, kterou má řešit soud v rámci řízení o zabrání věci….Otázka jeho léčivých účinků tak není předmětem řízení. Pokud však soud má v úmyslu uložit ochranné opatření zabrání věci dle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, tak toto jsou přesně otázky, které řešit musí.

13. Stěžovatel je tak přesvědčen o tom, že zabrané věci byly určeny pro výzkum a jeho jednání bylo zcela v intencích § 31 trestního zákoníku, tedy nedopustil se trestně právního jednání, zabrané věci nepochází z trestné činnosti a rozhodně nejsou společensky nebezpečné a neohrožují bezpečnost lidí.

V.
1. Dané řízení je navíc celkově poznamenáno vskutku neblahou skutečnosti, totiž stěžovatel byl nejdřív shledán nepříčetným, a proto došlo k zastavení trestního řízení. Jinými slovy, bylo konstatováno, že u stěžovatele byla vyloučena příčetnost v době spáchání trestného činu, což znamenalo, že není trestně odpovědný, a tedy nebyla prokázána vina stěžovatele způsobem, který předvídá trestní právo, proto na něj nelze hledět jako na odsouzeného.

2. To, že stěžovatel byl shledán nepříčetným, však má velmi neblahý vliv na život stěžovatele. O to víc, když se musí neustále podrobovat znaleckému zkoumání týkající se jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností. Mnohem zásadnější skutečností je to, že stěžovatel se musel bránit, aby dosáhl toho, že své ovládací a rozpoznávací schopnosti nemá natolik oslabeny, aby nedokázal posoudit následky svého jednání.

3. Za daných okolnosti došlo k zastavení řízení v důsledku údajné nepříčetnosti stěžovatele, a tedy stěžovateli nebyla dokázaná vina za trestný čin, ze kterého byl obviňován, ale rovněž to vytvořilo překážku věci rozsouzené.

4. To má však ústavněprávně významné následky, stěžovatel se totiž nemohl domáhat toho, že jeho jednání bylo zcela v souladu s právním řádem a sám sebe plně „očistit“ od trestního obvinění. Navíc, pokud by výsledkem trestního řízení nebylo zastavení řízení v důsledku nepříčetnosti, ale naopak pravomocné zproštění viny, potom by bylo zcela vyloučeno zabrání věci, jak je činěno v daném případě.

5. Domohl-li by se stěžovatel zproštění viny, pak by vztah k údajnému trestnému činu zcela vymizel, podobně i tvrzený požadavek na zajištění bezpečnosti lidí nebo majetku, popř. společnosti by zcela ztratil smysl.

6. Avšak všechny tyto skutečnosti mají v daném případě vliv a je třeba je velmi detailně zhodnotit ve vztahu k okolnosti vylučující protiprávnost – přípustného rizika a krajní nouze.

7. Označení podobných námitek za zjevně neopodstatněné tak, jak to zdejší soud učinil v předchozích ústavních stížnostech stěžovatele, je neadekvátní a nepřiléhavý přístup orgánu, který má dohlížet na ústavnost a na ochranu základních práv a svobod občanů ČR. Je proto nanejvýš důležité, aby se Ústavní soud věcí stěžovatele důsledně zabýval a aby mu nabídl i dostatečné odůvodnění k jím uplatněným námitkám.

8. Dostatečné odůvodnění je právem nejen stěžovatele, ale i zárukou, že výkon spravedlnosti není arbitrární, neprůhledný a že rozhodování soudů je kontrolované veřejností.

VI.

1. Zákonné ustanovení § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku sice dovoluje zabavení věci z důvodu, že věc ohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu. Je však třeba zdůraznit, že v daném případě soud zcela rezignoval na dostatečné odůvodnění znaku „ohrožení bezpečnosti lidí“, jež zde přichází v úvahu. Navíc, i v tomto případě musí jít o „věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou v § 70 odst. 1“, tedy věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která může být předmětem trestu propadnutí věci, soudy tedy měly přezkoumat, zdali jsou splněny podmínky pro propadnutí věci.

2. Samotná skutečnost, že se jedná o rostlinu konopí, která může být za určitých okolnosti nebezpečná, nebo zneužitelná, neznamená, že je nebezpečná a zneužita v tomto konkrétním případě. S tímto se soudy vůbec nevypořádaly, což je však zásadní problém.

3. Podstatnou skutečností je i to, že řízení bylo zastaveno a následné zabavení věcí vyvolává dojem viny stěžovatele, avšak to je naprosto nepřípustné a nelze dovolit takové zásahy do ústavně zaručené zásady - presumpce neviny.

4. Z judikatury ESLP plyne, že presumpce neviny je porušena, jestliže rozhodnutí soudu nebo vyjádření veřejného činitele ohledně osoby obviněné z trestného činu odráží názor, že tato osoba je vinna, ještě předtím, než byla její vina prokázána zákonným způsobem. I když vina není formálně konstatována, postačí existence určité úvahy naznačující, že daný soud nebo činitel pohlíží na obviněného jako na vinného. Zásadní rozdíl je třeba činit mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání nějakého trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena [Khuzhin a další proti Rusku, rozsudek, 23. 10. 2008, č. 13470/02, § 94].

5. Podobně lze toto spojit i se zásadou přiměřenosti v trestním řízení, podle které by OČTŘ měly při provádění úkonů trestního řízení postupovat tak, aby se do práv osob, jichž se takové úkony týkají, zasahovalo jen v odůvodněných případech na základě zákona v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení, resp. aby nebylo zasahováno do základních práv a svobod občana, což však v daném případě bylo, když nebyly dostatečně zhodnoceny argumenty stěžovatele týkající se dané věci, spíše je na něj pohlíženo jako na vinného, i když trestní stíhání bylo zastaveno.

VII.
1. Lze shrnout, že jak OČTŘ, tak i soudy se dopustily ve stěžovatelově případě celé řady pochybení, jež však mají zásadní dopady do jeho sféry základních práv a svobod, které tímto byly porušeny a které citelně zasahují do života stěžovatele.

2. Nelze přehlédnout, že smyslem jednání stěžovatele není a ani nebylo šíření toxikomanie, tedy činnost předvídaná skutkovou podstatou trestného činu, ze kterého byl stěžovatel obviňován, nýbrž snaha o výzkum a využití pozitivních účinků rostliny konopí na lidské zdraví a život. Jistě tak stěžovatel nenaplnil smysl a cíl tohoto trestného činu, jímž je právě zneužití rostliny konopí, resp. její účinné látky THC.

3. Na stěžovatele je rovněž pohlíženo jako na vinného, a to i díky zabrání věci, které budí dojem, že stěžovatel je skutečně pravomocně odsouzen, což však není v souladu s realitou a je v rozporu se zásadou presumpce neviny. Stěžovateli tak byly zabrány věci, které nenaplňují zákonné podmínky pro takové zabrání, ať už se jedná o ustanovení § 101 TZ ve spojení s ustanovením § 70, nebo jde o okolnost vylučující protiprávnost, jejíž prokázání bylo stěžovateli znemožněno.

VIII.

1. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením § 82 odst. 2, písm. a), a § 82 odst. 3, písm. a), zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním osudu, pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních prav a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky a pro porušení práva vlastnit majetek a domáhat se ochrany tohoto vlastnictví dle čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod, přijal následující

N Á L E Z


jímž zruší: a) usnesení Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 Nt 1151/2014 ze dne 26. 5. 2015,
b) usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 317/2015 ze dne 14. 10. 2015
c) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 323/2016 ze dne 31. 5. 2016


Dušan Dvořák